Leden 2010

Světa smysl tě tu drží...

28. ledna 2010 v 9:29 | ^prostě_Dárling*
http://th09.deviantart.net/fs30/300W/i/2008/044/f/7/Gone_by_heresthebasssolo.jpg

Navždy pohřben v tichém šeru. Navždy spícím býti. Navždy neznat. Býti mrtev. Tmavou nocí proplouvat, nemyslet, neřešit... Rozplynout se v atmosférách. Býti bio, hydro, lito a taky pedosféra. Prozkoumat celý svět v částečkách prachu. Znát každé zákoutí i nezákoutí naší planety. Být tenčí než papír, být lehčí než vzduch. Být všude a zároveň nebýt nikde. Prostě nežít. Můžu? Nesmím? Chci zemřít. Chci skočit. Chci doplavat na druhou stranu, ale nemůžu. Proč? Něco mě drží. Co je to? Ohlídnu se a tam na zemi se krčí strach mi u kolen. Drží se mne a nechce se pustit. ,,Nesmíš, nesmíš," našeptává. Snažím se ho setřást. Nejde to. Zaryl drápy moc hluboko. ,, ,nesmíš skočit. Není cesty zpátky. Budeš navždy v temné kobce uvězněn. Jenom jednou skočíš, a pak už nic - navždy pryč. Navždy nikde." Adrenalin stoupá a strach je dobrý mluvčí. K tomu pumpa v tělé mém se chvěje a tluče silně do mé hrudi. Slastná neznámá mě přitahuje svými triky a já stěží odolávám, však stejně stále půdu pod nohami cítím. Proč je tak těžké prostě skočit?

Barney Stinson is awesome

24. ledna 2010 v 12:09 | prostě Dárling
http://moviesinthenewspaper.files.wordpress.com/2009/06/legendary___barney_stinson_by_southerndesigner.jpg

How I met your mother. Kultovní seriál, nejlepší hned po Přátelích. Statisticky... Pro mě je to nejlepší seriál hned před Přáteli. Miluju Marshalla a Lily, miluju Teda, miluju Robin, a hlavně miluju Barneyho a jeho hlášku: ,,It will be legen... wait for it... dary! Legendary!" ... <3 I love it! :D

Doporučuji shlédnout seriál How I Met Your Mother
Because it is legendary! :D
< všech 5 sérií...

Vílí tanec 16.část

23. ledna 2010 v 19:38 | prostě Dárling

Usnul.
Vypadá tak nevinně, když spí.
Když spí...
Musel sebrat spoustu odvahy, aby opustil svoji milovanou zemi.
A teď si tu klidně spí...
Ležíme spolu na mítince ve stínu vysokého smrku.
Ptáci cvrlikají.
Nasávám vůni lesa.
Miluju vůni lesa.
Les je krásný.
Je to můj domov.
Zhluboka se nadechnu.
Jsem doma.
Konečně jsem doma.
Proč mě to ale netěší?
Hledím na Donna.
Co jsem mu to provedla?
Kvůli mě se vzdal celého svého života.
Mohl si poklidně žít, ve své malé zemi...
místo toho se dostal do ,,pekla".
Do světa lidí.
Ztěžka jsem vstala.
Vzdychla jsem.
,,Už ti nebudu kazit život Donne."
Zašeptala jsem.
,,Zbohem."
Naposledy jsem na něj pohlédla a pak jsem zmizela v lese...

...
Krátké, ale snad vás to i tak bude bavit :)

Trny z oka ven!! ... a koukej... =)

23. ledna 2010 v 11:37 | ^prostě_Dárling*

Každý má své trny v oku. Někdo velké, někdo malé, někdo ostré, někdo tupé ... Bolí to, já vím. Takový trn v oku nění žádná švanda. Měli by jsme se tedy nadechnou a pomalu a jistě je vytáhnout. Dá nám to práci. Potřebujeme píly a vytrvalost k pohybu ruky a vytažení ostrého předmětu, avšak kdo vydrží, přečká (ne)čas tahání, ten pak daleko ještě uvidí. V tu chvíli budeš moc otevřít oči a rozhlédnout se po celém světě. Budeš moct otevřít oči a konečně vidět i neviditelné. Proto zahoď trny ve tvé dlani a dívej se dokud můžeš...

.. miluju smybolizování ^^

Krásné časy raného dětství...

23. ledna 2010 v 11:11 | prostě Dárling

Krásné časy raného dětství =)
stýská se mi...

..člověk nic nemusel řešit, radoval se z čerstvě napadaného sněhu, radoval se s Vánočního času... radoval se ze všeho...

..no jó no, radovánky nejsou pro dospělé..

Básník ze mě nebude

23. ledna 2010 v 0:47 | prostě Dárling
http://th07.deviantart.net/fs71/300W/i/2010/022/8/e/Olga_7134_by_bagnino.jpg

Ve dne temná noc, v noci pouhé nic. V ranním slunci se za námi plíží, blíž a blíž se blíží, až nakonec s našimi těli splinou. Stín a nebo osud? Drží se nás, pevně, silně, ruka ruku mine a v zápětí oko mé zalije vláha zimomřivá. V chlad tvé tělo propukne, jak první vločka na zem spadne, zavíráš víčka, prestáváš dýchat... skonáš v osamocení. Sám a sám tou temnou nocí, v dál a dál se dáváš. Až nakonec tvá cesta, rukou dotkneš se světla, skončí v sad-endu. Myšlenka se v mysli mihne, v tvé však jenom skřeky milné. Nikde žádné ruky živé, nikde žádná holota. Marně bloudíš, marně hledáš, cestou správnou ty se nedáš. Jenom v tichém objetí, v temné noci, smrti, zhyneš.

Píšu slova, co mi přídou každým mžikem na jazyk. Nepřemýšlím, jenom píšu. Text ti možná zprvu nebude dávat smysl, ale přečtešl-li si obsah vícekrát, zjistíš, že v sobě smysl vlastně ukrývá. Každý ať si v něm najde to své:)

Jak přečkat dlouhou mrazivou noc?

21. ledna 2010 v 20:34 | prostě Dárling

Zalíst do postele, uvařit čaj a přečíst si ňákou čtivou bichly... toť můj osvědčený a zaběhlý zimní systém.

Píšu skŕ nič, páč mám zimní depresi a nič se mi néce děélat :/

,,Zrušte zimu!"

18. ledna 2010 v 14:25 | prostě Dárling

Nemám ráda zimu. Všechno je tak chladné a studené. Všude jen samá bílá a bílá .... A kolik z nás už uklouzlo na ledu a udělalo si při nejmenším trapas .... Asi si vyrobím transparent s nápisem ,,zrušte zimu!" a vyjdu do ulic xDD Ale na druhou stranu, když vidím to štěstíčko v očkách dětí ve chvíli, kdy se valí na saních ze svahu ... radost pohledět ^^
Ale stejně: Nemám ráda zimu.

Vílí tanec 15.část

17. ledna 2010 v 11:04 | prostě Dárling

Donna popadla zuřivá zlost.
,,Nenávidím tě tati! Nenávidím! Kdybys ji zabil...!"
Donn se na chvíli odmlčel.
Vypadalo to, že přemýšlí.
,,A víš co, otče? Kašlu na tebe, kašlu na trůn, kašlu na všechno."
Máchnul rukama.
,,Vzdávám se trůnu."
Vyvalila jsem oči.
Víla také vyvalila oči.
A král vyvalil oči tak, že mu málem vypadli z důlků.
,,Ale noták, synu..."
Král nasadil pohodářský tón, jakože se tomu všichni společně zasmějem...
...jakože to byl jenom vtip...
...ale nebyl...
,,Ne, myslím to vážně. Odcházím."
Donn mě chytil kolem pasu a táhl pryč.
Když procházel kolem svého otce, vprskl mu do obličeje:
,,Odcházím do země lidí! Měj se, tati!"
,,To přece nemůžeš! Donne, stůj! Přikazuji ti, stůj!"
,,Už mi nebudeš přikazovat."
Donn věnoval otci poslední svůj pohled, a pak se kolem nás všechno rozmazalo.
Najednou jsme oba stáli zase na tom paloučku jako na začátku.
Byla tma a všude ticho.
Tedy až na houkání sovi, které se ozývalo z dáli a podtrhávalo tak přítomnou atmosféru.
,,Donne.."
Měla jsem v ústech plno otázek, ale Donn mě utišil.
Položil mi ukazováček na ústa.
Pomalu se začal přibližovat.
Ach ne, už mě chce zase políbit?
Ale místo toho...
...mne objal.
Pevně...
...a držel mě, dokud znovu nevyšlo slunce.
....

Tento díl je věnovaný Abigail, protože jsem jí moc vděčná za to, že (asi) jako jediná, čte VT (Vílí tanec) :D

very important

16. ledna 2010 v 15:03
Dlouho jsem tu nebyla a mrzí mě to. Nejsem takovej ten typ, co se něčeho chytne a drži se jako klíště, dokud ho někdo nevyvyklá. Nebo se prostě drží navěky... Já jsem klíště, co se chytá pokaždé jinak, pokaždé něčeho jiného... potřebuju změnu.. I když to tak možná teď nevypadá, nekončím s blogem! :D Ale mám teď prostě zas takovou krizi, kdy se mi nic nechce dělat ...

Zatim bYE Darlingg

Poperem se se světem...

13. ledna 2010 v 20:51 | ^prostě_Dárling*
http://fc00.deviantart.net/fs70/i/2010/013/5/5/ghost_girl__s_favourite_game__by_m0thyyku.jpg

Sedím. Do ouška mi z rádia šeptá Tomáš Klus. Sedím na židli. Před sebou mám otevřený sešit biologie a roboticky opakuji nesmyslně smyslné věty. Sedím na židli ve svém pokoji. Na kůži mám kůži husí, jak mi po zádech přejíždí mráz. Celá se třesu, však není to třes ze zimního (ne)počasí. Je to třes z okolního světa. Obrovského světa a, co mé oko vlastně ještě pořádně nespatřilo, lstivého a nebezpečného. Stačí pohled, stačí dotek osoby, která na vás zle pohlíží a hned se vám problémy nakupí a já, jakožto dívka po mamince, mám tu smůlu lehké zranitelnosti duše. Stačí do mě šťouchnout a rozsypu se jako domeček z karet a nejsem si jistá, jestli takové tělíčko z karet vydží nápor okolní džungle. Nejsem gorila, nejsem lev, nejsem ani ta žába... Jsem jen malá bezvýznamná muška, co jí časem ta žabka zhltne. Bojím se. Mám strach, že neuspěji. I když si pořídím zdatného koně, ukovu pevné brnění a vyrobím dlouhé kopí... Vždycky se může stát, že mě z toho zdatného koně někdo schodí. Nebo nevědomky shodím já někoho. Proto se musíme zdokonalovat, stále zdokonalovat, a učit se nové věci, aby jsme vydrželi nápor na nás mířících kopíí a ubránili se jim.

bY DárlinG

Vílý tanec 14. část

11. ledna 2010 v 16:26 | prostě Dárling

,,Jsi jako led."
Odtáhl mě zase od sebe a lehce sebou zatřásl.
,,Proč mě zachránila, ta víla? Já myslela, že mě nenávidí."
Nechápala jsem.
,,Nenávidí."
V podstatě mi Donn na mou otázku neodpověděl.
Zatřepala jsem hlavou.
,,Nevyznám se v ní. Nejdřív mě chce zabít, a pak mě před smrtí zachrání?"
,,Ví, že tu trpíš. Pro tebe je lepší smrt, než abys tu žila. Ty se v ní možná nevyznáš, ale ona tě má prokouklou skrz na skrz. Víly se v lidských citech vyznají lépe než sami lidi."
Donn sklopil oči.
,,To není pravda Donne! Je tu krásně; lidé jsou tu milý a váš les tak krásně voní. Já se smrti bojím víc než čehokoli jiného."
Snažila jsem se mu vlichotit, ale nebylo to nic platné.
,,Kdyby jsi tu netrpěla, nevypila by jsi tu lahvičku."
Na tohle jsem neměla odpověď.
Měl pravdu.
I když se smrti bojím, lahvičku jsem vypila bez váhání.
Věděla jsem, že je to jed, ale stejně jsem to vypila.
Chvíli bylo ticho.
Najednou někdo zaklepal na dveře.
,,Dále!"
Ozval se Donnův znělý hlas.
Nejdřív se objevila ručka, pak noha a najednou tu stál, znovu, sám pan král.
Ne, nebyl sám.
Vedle něho stála něžná víla.
Byla to ona, ta co mě do spárů iluze zamknula, a pak před smrtí zachránila.
Mračila se na mne.
Práskačka!
,,Otče, tohle ti nikdy neodpustím! Víš, co by se mohlo stát!"
Donn se přede mne postavil a ochranitelsky mě ochraňoval.
Zůstala jsem sedět na zadku, v zákrytu, a strachy se klepala.
Co bude teď?
Zabije nás oba?
...

Je tu další část :) Doufám, že si ji užijete.

Ta nejkrásnější očka...

11. ledna 2010 v 13:48 | prostě Dárling
jedenáctého

Kráčím si vesele ze školy a najednou přede mne vběhne malý, as sedmiletý, hošík. Na setinu vteřiny na mě pohlédl a v tu chvíli se pro mě svět zastavil. Zapamatovala jsem si každý detail jeho do duše koukajícího očka. Nádherně tyrkysově modrého očka. Jasnějšího než nebe, krásnějšího než ta nejkrásnější modř, a tak vesele se smějící. Jeho očka sršela štěstím. Žasla jsem. Viděla jsem v nich takovou čilost života. Ta očka se staly symbolem mého smýšlení a žití. Nikdy je nevymažu ze své paměti, udělali na mě až moc velký dojem.


Fairy (Víly)

10. ledna 2010 v 19:37 | prostě Dárling
http://th04.deviantart.net/fs7/300W/i/2005/262/3/7/__Fairy___by_littlekikyo.jpg

Píšu pohádku ,Vílí tanec, tak by se hodilo, dát sem i pár obrázků víl. :)

Ten Pravý (Anime picts)

10. ledna 2010 v 19:14 | prostě Dárling
http://th07.deviantart.net/fs51/300W/f/2009/334/3/e/HarryLuna___You__re_Beautiful__by_inma.jpg
Doufám, že se v davu najdem a spolu pujdem ruku v ruce...

pictures from deviantart.com; bY *inma

Bez nadpisu...

10. ledna 2010 v 17:02 | prostě Dárling

Mám jasný vytyčený cíl. Chci být spisovatelka. Chci promlouvat lidem do duší přes svá skromná písmenka. Chci aby jim po zádech běhal mráz a dech se jim tajil po každé přečtené větě. Miluju tu nekonečnou možnost nekonečné fantazie. V ní se člověk může rozběhnout na všechny světové strany, zdolat všechny gigantické hory a ponořit se do hloubek zdánlivě nepřekonatelných oceánů... Líbí se mi jak taková malá písmenka, když jsou správně seřazena, dokáží rozbušit každé srdéčko, donutit k zamyšlení a promluvit do duše... Miluju písmenka seřazená do smysluplných slov, slova seřazená do ještě smysluplnějších vět a věty seřazené do ještě více smysluplnějšího celku. Pomožte mi prosím k tomu, abych byla na světě ráda a já budu ráda, když si budete číst to, co píšu... Třeba pak budete na světě taky rádi. :-)

Naléhám :D Ale nenutím! xD

10. ledna 2010 v 11:59 | prostě Dárling
desátého

Dnešek strávím asi jako každý jiný ;) Bya bych ráda, kdybyste si, když už jste tady, přečetli pohádku, co píšu... Vílí tanec.. kdyžtak k tomu můžete rovnou přidat ňákej koment, jak se vám to líbilo nebo nelíbilo ;) Zatím mizím koukat na HIMYM.. paa

vaše Dárlíngg :-*

http://th05.deviantart.net/fs39/300W/f/2008/343/a/d/ad0db1a9c2704b2ecc43950c793813e4.jpg

Vílí tanec 13.část

10. ledna 2010 v 0:33 | prostě Dárling

Je prázdná.
Lahvička je prázdná a já zjišťuju tu trpkou skutečnost.
Byla jsem podvedena.
Obrazy předemnou nabrali podobu divně zvířených vln.
Hlava mi třeští.
V krku mě pálí.
Před očima jenom temno.
Hlasy přírodních krás utichají.
Jsem tu jenom já, sama se sebou.
Zahalená tmou.
Mé srdce přestává být.
Jsem mrtvá.
Najednou mě ale oslepilo od nevímkudyjdoucí světlo.
Před mýma očima zářila užásná záře.
Chci jít blíž.
Láká mne...
Udělám první krok.
A v tom ucítím jemný dotek něčí ruky.
Otočím se.
A tam víla...
Ta víla, která mě vlákala do své nebezpečné iluze.
Ta víla, co mě tolik nenávidí.
Ta víla, která mě chtěla zabít.
Co tu dělá?
Chce mě strčit do záře a urychlit tak můj odchod?
Ale proč by se namáhala?
Vždyť už jsem stejně byla na cestě.
Víla mě pěvně držela za ruku a nechtěla pustit.
,,Nedovolím, aby jsi odešla."
Mávla rukou a já... otevřela oči.
Celá vyděšená ležela jsem živá v Donnově náruči.
,,Emo!"
Přímo před mýma očima objevila snad ta nejsilnější radostná emoce, kterou jsem kdy viděla.'
Donn mě tiskl k sobě a pevně objímal.
,,Žiješ, žiješ...."
Opakoval stále dokola.
,,Nemůžu dýchat."
Zakašlala jsem.
Donn však ani o trochu nepovolil.
A stále mě láskyplně dusil.

...

Příště pokračujem :)

Se steskem...

9. ledna 2010 v 23:17 | prostě Dárling

Utápím se v neexistujícím moři. Mé srdce, jinak veselé, teď steskne po hračce, kterou nemůže nikdy dostat. Je tak bláznivé? Myslí si, že právě ono může býti to Ono, které si s ní bude vesele hrát? Jak naivní srdíčko. Nemůže si hrát s hračkou, kterou nemá. A přece doufá... Já doufám... Chtěla bych tu hračku chytit, přivinout ji k sobě a nikdy ji nepustit. Ale jak k sobě mohu přivinout něco, co tu pro mě neexistuje? V mém malém světě možná, ale v tom velkém se ztrácí v davu. Stesknu a doufám... a směju se. Směju se, aby alespoň ostatním bylo líp. A vidíte... znovu a znovu docházím k tomu samému závěru. Ať se snažím říct cokoliv, skončím vždy u toho samého... U smíchu.

2012 ... Blbost nebo fakt?

9. ledna 2010 v 10:30 | prostě Dárling

Věříte na konec světa v roce 2012?
"Rozklikněte celý článek a podívejte se na velice zajímavý dokument o konci světa v roce 2012!"

Co řikám já? Něvěřím tomu, protože tomu věřit nechci. V životě si nikdy ničím nemůžem být jistí... Každou vtěřinou do nás může narazit meteorit, každou vteřinou může skolabovat jakýkoliv systém důležitý pro náš život. Nikdy nevíme, co se stane, protože věřím v náhodu né v osud. Jsem vděčná a užívám si naplno každý den. Nikdy nevíš, který bude zrovna ten poslední... Třeba nás konec čeká už zítra, nebo pozítří... Proto žijme pro každý den!

!Rozklikni celý článek a shlédni videa!